Můj příběh (Kristýnka)

kristynaNemám nějak moc představu, co bych měla o sobě napsat, ale o něco se pokusím… Asi bych měla začít od začátku a od toho, čeho jsem se postupně musela vzdávat.
Všechno začalo mými bolestmi… Tenkrát jsem nepočítala s tím, že bych mohla mít nějaká omezení. Všechno se vlastně začalo měnit až po mé 1. operaci.. to jsem se musela vzdát svého hlasu (i když to bylo v tu chvíli to nejmenší), kromě toho se mi špatně polykalo… Taky jsem se musela vzdát toho, že na nějakou dobu nebudu moct tancovat a taky toho, že  jsem se nemohla chovat jako holka, která právě ukončila 8. třídu. V tu chvíli mě ale podržela moje třída, která ve mě celou dobu věřila…

Pak nám začaly prázdniny a já si je sice neužila tak, jak bych chtěla, ale přežila jsem je v naději, že se v září budu moci vrátit zpět do školy mezi své kamarády. Opak se ale stal pravdou, i  když to vypadalo, že v září 2013 nastoupím opět do školy, tak se to nestalo, protože jsem ještě stále chodila na chemoterapie, které ale moc nepomáhaly… Tenkrát se zhatil jeden z mých plánů, ale pořád jsem  doufala, že se všechno brzy zlepší a také to tak ze začátku vypadalo. Byl listopad, a i když jsem nemohla chodit do školy pořád, tak jsem se snažila, abych byla ve škole co nejvíce…

V listopadu 2013 mě čekala má 2. operace, které  jsem se – stejně jako  těch ostatních – bála, ale byla to moje další naděje na uzdravení. Po této operaci to vypadalo se mnou daleko líp než po té první, a tak jsem doufala, že vše už bude jenom v pořádku, ale opak se zase stal pravdou. Po této operaci jsem sice mohla mluvit, líp se mi i jedlo a asi jsem se i dřív postavila na nohy… O to horší pro mě bylo, když jsem se dozvěděla, že se operace nepovedla tak, jak doktoři chtěli. I přes tahle úskalí a především díky tomu, že mám Vojenskou pojišťovnu, jsem se dostala do Protonového centra, které mi dalo naději… Té jsem se chytla jako klíště a nechtěla jsem se jí pustit. Po úspěšném protonovém záření pro mě všechno vypadalo nějak růžovější. Připadalo mi, že už bude vše jen dobré a vše se vrátí zpátky do starých kolejí.
I přes drobná úskalí jsem dokončila 9. třídu a chystala se nastoupit na střední školu.

Dá se říct, že až na kontroly jsem celý 1. ročník na střední škole měla klid, a tak jsem si myslela, že už mám vše za sebou. Měla jsem pocit, že je konečně vše v pořádku… škola mi šla, doma se vše začalo vracet do stavu před mojí nemocí. Proto jsem se uklidnila a přestala jsem na svoji nemoc myslet.

Po jedné kontrole v PTC jsme se dozvěděly, že se jeden z nádorů zase zvětšil. Najednou se muselo zase začít něco dít. Další léčba… Ale nikdo netušil jaká…  I když jsem to nikomu neřekla, protože jsem chtěla být silná, bylo to pro mě strašně těžké… Jedinou jistotu jsem měla zase v mamce a v přátelích…

3. operace  proběhla nad mé očekávání. Po téhle operaci jsem si myslela, že  se to konečně povedlo a já už budu konečně v pořádku. Ale opak byl pravdou. Bylo mi vysvětleno, že to co mám v hlavě, se nedá operovat. Tak jsem zase musela čekat na nějaké možnosti, kterých nebylo zrovna moc. Mezi tím čekáním mi nádor zase vyrostl (protože ten nádor je agresivní a reaguje na každou změnu). To, co  odstranili, prý už zase vyrostlo a já začínala být trochu nervózní. Ale dostala jsem další naději a k této naději jsem se upnula. Nadějí pro mě byla  další operace, která podle původního plánu měla probíhat úplně jinak. Bohužel… Naděje se rozplynula. Pan doktor mi po této operaci řekl, že mi toho nádoru nemohl vzít víc, protože bych už nebyla mezi živými…

Teď jsem sice už doma, ale čekání na nějaké další možnosti, kterých není moc, je ubíjející. Stále s mamkou musíme hledat a přijde mi, že se musíme snažit hlavně samy. Jsem sice doma, ale stále nemám klid a jistotu v nějaký dobrý konec.

Mé pocity jsou teď až moc smíšené a přijde mi, že se v nich sama moc nevyznám. Už mi přijde, že ztrácím i své prioroty. Školu, záliby, kamarády. Moje 1. priorita vždy byla dostudovat, ale začínám zjišťovat, že mé zdraví mi je přednější a přicházím na to, že tu školu si mohu dodělat časem… Teď mi jde jen o to, abych byla v pořádku.

Kristýna